Byť je rozhodnutí zatím nepravomocné a lze očekávat odvolání, lze z recentních rozsudků nejen Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozovat, že ani politici si nemusejí nechat líbit vše, co na jejich adresu pronáší jiné osoby.

Soud v daném případě odmítl argumentaci p. Hermana, že pouze čerpal ze zveřejněných článků. Před soudem bylo jednoznačně prokázáno, že veřejně dostupné články médií zásadně dezinterpretoval a podával je tak, jako by již byly faktem, čímž zasáhl do práva na ochranu osobnosti hejtmanky Peckové. Soud jeho výroky posoudil jako výroky tzv. hybridní povahy, tj. zčásti skutková tvrzení a zčásti hodnotící úsudek. Intenzita zásahu byla zvýšena zejména množstvím jeho „projevů“ a záměrným šířením nepravdivých tvrzení na internetu a sociálních sítích jak p. Hermana, tak špiček hnutí ANO.

Ani osoby vykonávající veřejné politické funkce nemají povinnost trpět veškeré zásahy do jejich práva na ochranu osobnosti, byť je obecně míra toho, co musí snést, zvýšena. Zde soud argumentačně navázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2023, č.j. 25 Cdo 1637/2022-287 týkající se ochrany osobnosti, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti p. Ing Andreje Babiše omluvit se p. Ing. Miroslavu Kalouskovi za jeho výroky vyřčené na zasedání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 11.7.2018.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 503/2023-344 ze dne 21.2.2024 cit:

„K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).“

Nejvyšší soud také v tomto rozsudku jako okolnost prohlubující závažnost zásahu do osobnostních práv uvedl, že cit: „Mimo to je otázkou, do jaké míry vůbec lze informace, jednou na internet umístěné, skutečně odstranit a uvést vše do původního stavu za situace, kdy různé archivovací služby skenují, ukládají a posléze po zadání relevantních vyhledávacích kritérií zpřístupňují snímky webových stránek.“

Věříme, že uvedený rozsudek přispěje ke kultivaci politického prostředí v ČR, které si to bezpochyby zaslouží.