Nejvyšší správní soud nám dal za pravdu a aktuálním rozsudkem č.j. 7 As 376/2020 – 39 ze dne 31.1.2023 zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. V dané kauze se jednalo o to, že krajský soud zrušil část územního plánu, kterou byla stanovena podmínka napojení na vodovod pro umisťování nových staveb ve funkční ploše, která není primárně určena pro bydlení (v daném případě šlo o bydlení v rekreačních oblastech).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když zrušil část územního plánu v rozsahu sporné podmínky s odůvodněním, že právní úprava neumožňuje stanovení podmínky povinného napojení staveb na vodovod či kanalizaci pro podmíněně přípustné využití plochy BR. Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní úprava naopak takové stanovení podmínky podmíněně přípustného využití dané funkční plochy umožňuje.
Konkrétně Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku uvedl:
„Z uvedeného je zřejmé, že podmínka napojení na vodovodní a kanalizační síť se týká toliko nových staveb pro bydlení umisťovaných v ploše BR v rámci podmíněně přípustného využití dané lokality. V nyní posuzovaném případě je tedy situace fakticky totožná jako v případě, jímž se zabýval krajský soud v rozsudku č. j. 54 A 54/2020-55 a Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku č. j. 10 As 139/2021-53. V obou případech je sporná podmínka stanovena pro podmíněně přípustné využití dané plochy. Závěry citovaných rozsudků jsou tak plně přenositelné i na nyní posuzovanou věc.
[29] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že krajský soud pochybil, pokud zrušil část územního plánu stěžovatele v rozsahu sporné podmínky na základě úvahy, že právní úprava stanovení této podmínky neumožňuje. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl ustanoveními vyhlášky č. 500/2006 Sb. oprávněn stanovit konkrétní podmínky podmíněně přípustného využití plochy BR, a proto nelze přijmout závěr o vybočení stěžovatele z mezí jeho (věcné) působnosti, potažmo o apriorní nezákonnosti napadených předpokladů, za nichž lze v ploše BR realizovat stavby k trvalému bydlení (v podrobnostech viz rozsudek krajského soudu č. j. 54 A 54/2020-55 a navazující rozsudek kasačního soudu č. j. 10 As 139/2021-53).“
Podle NSS podmíněně přípustné využití ploch nemůže územní plán stanovit zcela libovolně. Tyto podmínky musí mít návaznost na problematiku územního plánování a současně typovou problematiku spojenou s takto výjimečně připouštěným ’nestandardním’ využitím plochy. Nastavenými podmínkami nelze zasahovat do otázek, jež zjevně nepřísluší regulovat nástroji územního plánování. Nesmí jít ani o otázky, které nemají žádný vztah k širší koncepci využívání území, jejíž definování je právě úkolem územního plánu (např. otázky individuálního charakteru nevyžadující formulaci obecných pravidel). Nelze však říci, že by podmínky nesměly obsahovat nic, co jinak obecně spadá např. do nižší úrovně územně plánovací dokumentace. NSS proto nevidí překážku, jež by znemožňovala městu za vhodné kritérium výjimečné přípustnosti realizace staveb pro rodinné bydlení v plochách určených primárně pro rekreační využití stanovit napojení staveb na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, včetně splaškové kanalizace.
Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu je tedy důležitým judikátem pro další obce, které mají ve svém územním plánu takovou podmínku napojení na dopravní či technickou infrastrukturu pro výjimečnou přípustnost realizace nových staveb pro rodinné bydlení v plochách určených primárně pro rekreační využití. Zásadní je, že takový regulativ musí být formulován jako podmíněně přípustné využití (tedy nikoliv jako hlavní nebo přípustné), současně je důležité, aby taková podmínka byla potřebná a měla objektivní zdůvodnění.
JUDr. Michal Bernard, Ph.D.
Mgr. Linda Kuličová