Opakujeme, že vyvlastňovací úřad vyvlastnil motorest, čerpací stanici LPG, pneuservis a pozemky pod nimi. Žalobci s vyvlastněním nesouhlasili a mimo jiné uvedli, že se jím cítí být diskriminováni. Poukázali na čerpací stanici pohonných hmot, která sousedila s jejich nemovitostmi. Na rozdíl od žalobců původní vlastnice sousední čerpací stanice totiž v roce 2006 obdržela vysoké odškodnění od státu. Žalobci poukazovali na to, že ačkoliv v roce 2006 byli tehdejším ministrem dopravy ujištěni, že budou náležitě odškodněni, nikdy k naplnění tohoto slibu nedošlo. Naopak od něj následující politická garnitura rychle ustoupila. Žalobci to přičítají tomu, že vyvlastnitel, Ředitelství silnic a dálnic, je ve vztahu podřízenosti vůči Ministerstvu dopravy. Ministerstvo je zároveň v tomto řízení odvolacím vyvlastňovacím úřadem. Dochází tedy ke kumulaci pravomocí v rukou Ministerstva dopravy. V tom žalobci spatřovali nedostatek nezávislosti a porušování základního práva na spravedlivý proces.
Krajský soud se s jejich tvrzeními neztotožnil. V prvé řadě uvedl, že subjektivní úkorný pocit žalobců nepředstavuje nezákonnost správního rozhodnutí. Dále poukázal na fakt, že v roce 2006, kdy došlo k odškodnění vlastnice sousední čerpací stanice, nebyl součástí právního řádu tzv. liniový zákon (č. 416/2009 Sb.). Ten přitom značně omezuje (zpřesňuje) možnosti vyvlastnitele v rámci vyjednávání o ceně za nemovitost před zahájením vyvlastňovacího řízení. Krajský soud dále bez podrobnějšího odůvodnění konstatoval, že považuje za nepodstatný fakt, že ministerstvo je zřizovatelem vyvlastnitele (ŘSD). To totiž dle soudu nic nemění na tom, že k vyvlastnění musejí být splněny zákonné podmínky, bez jejichž splnění k němu nelze přistoupit. Bližší odůvodnění k tomuto tématu neposkytl ani Nejvyšší správní soud, který se ztotožnil se závěry krajského soudu v rozsudku ze dne 21. 7. 2022, čj. 10 As 166/2022-93.
Na rozsudcích lze dobře demonstrovat, jak komplikované může být argumentovat diskriminací. Je z nich zřetelné, že soudy na první místo kladou přezkum splnění zákonných podmínek vyvlastnění. To je ostatně ve správním soudnictví jejich úkolem.
Při posuzování námitky diskriminace je třeba vymezit, jaké jednání je v obecné rovině považováno za diskriminační. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou jsou při svém rozhodování vázány i české soudy, se diskriminací rozumí rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění. Musí být prokázáno, že s jinými osobami v analogické nebo v podstatných rysech podobné situaci je zacházeno výhodněji a že tento rozdíl v zacházení je diskriminační (např. rozsudek ze dne 10. 3. 2011, Kiyutin proti Rusku, stížnost č. 2700/10, § 59; rozsudek ze dne 17. 2. 2011, Andrle proti České republice, stížnost č. 6268/08, § 47; rozsudek velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, D. H. a ostatní proti České republice, stížnost č. 57325/00, § 175).
V řešeném případě žalobcům nehrála do karet změna právní úpravy. Tím, že v ní došlo v průběhu času k zakotvení limitů pro stanovení náhrady za vyvlastnění, možnosti správních orgánů byly následně značně limitované samotnou právní úpravou. A z toho soudy dovodily, že žalobci s vlastnicí čerpací stanice ve skutečnosti nebyli ve srovnatelné situaci. Vlastnice sousední čerpací stanice totiž využila nabídky již před 17 lety, kdy byla právní úprava diametrálně odlišná. To ostatně dostatečně prezentuje i samotná argumentace žalobců, kteří sami připustili, že v roce 2006 (témže roce, kdy byla odškodněna vlastnice sousední čerpací stanice) jim bylo náležité odškodnění taktéž přislíbeno.
Přestože žalobcům mohla jejich situace připadat (laicky) nefér, správní orgány nemohly po změně právní úpravy postupovat v rozporu se zákonem. Naopak, takový postup by vedl ke zrušení jejich rozhodnutí a celý proces by se musel zopakovat s nejasným výsledkem, protože v mezičase mohlo opětovně dojít ke změně stanovení náhrad za vyvlastnění. Liniový zákon byl totiž v tomto ohledu opakovaně novelizován a je tedy třeba na možnost změny potažmo snížení náhrady myslet již na začátku řízení či ještě před jeho zahájením ve vyjednávací fázi. Obecně lze ještě doplnit, že zavedením jasných limitů náhrad za vyvlastnění přímo v zákoně by se naopak mělo nerovnému zacházení zamezit, protože pro všechna probíhající řízení by měla platit stejná pravidla.
Tímto uzavíráme náš vyvlastňovací miniseriál vycházející z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2022, čj. 61 A 7/2021-228.
A připomínáme, že v dubnu se můžete zúčastnit on-line seminář, v němž se budeme otázce vyvlastňování věnovat komplexněji. Konkrétně se seminář uskuteční ve středu 26. dubna od 13 do 16 hod. Podrobnější informace o semináři najde na zde.
A pokud máte zájem o tento seminář či o další témata našich vzdělávacích akcích a napíšete nám na email
Mgr. Zuzana Kadlecová
Mgr. Vítězslav Dohnal